zpět na hlavní stránku

Jan SOMMER: Předběžné výsledky OPD v průběhu oprav portálu kostela v Záboří nad Labem. Teze přednášky dne 3.6.2005 na konferenci Poznávání a dokumentace historických staveb – Poděbrady 31.5.–3.6.2005

Další informace tč. na URL: http://www.svornik.cz/.

 

ANOTACE:

O románském kostele v Záboří nad Labem bylo již napsáno mnohé. Cílem příspěvku není reakce na dosavadní názory, ale pokus o výklad pozorování, která byla vesměs učiněna v průběhu aktuálního restaurování, tedy rozvíjením a ověřováním metod operativního průzkumu a dokumentace, jež nyní po právu docházejí obecnějšího uznání a využití.

Zkušenosti s užívanými metodami.

 

 

O době a příčinách jedinečně disponované stavby se však vedly a ještě dlouho povedou diskuse.

Pro přehled názorů a obsáhlý přehled dosavadní literatury odkazuji především na článek Klára BENEŠOVSKÁ: Záboří a Olomouc: vandrující umělci, skicáře, kopie, vzorníky a úloha uvědomělých stavebníků, in: Pro Arte, Sborník k poctě Ivo Hlobila, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR, Praha 2002, s. 51-65.

Pozornost odborných kruhů k objektu v době příprav nyní probíhajícího restaurování portálu soustředila svým výrazným polemickým vystoupení Milena RADOVÁ-ŠTIKOVÁ: Portál v Záboří nad Labem, in: Dějiny staveb 2003, Plzeň 2004, s. 31-32.

Kostel je situován na temeni nevýrazného návrší, podle mínění archeologa a geologa jde o dunu. Pokud si v nynější fázi výzkumů mohu dovolit hypotézu, navrhl bych uvažovat o umělém zvýšení původně přirozeného pahrbku či hřebenu (motte). Stavba není přesně orientována – osa původní apsidy směřovala přibližně k východojihovýchodu (přesto budu pro zjednodušení o straně s apsidou mluvit jako o východní – protože apsida se nezachovala, podotýkám, že z toho plyne, že vstupní průčelí předsíně s portálem je označeno jako jižní). Oválný obrys hřbitova byl nepochybně několikrát korigován jednak proto, že na písčitém podkladu bylo ohražení vždy nestabilní (také letos se část zdi zřítila), jednak nejspíše i ve snaze rozšiřovat nevelkou plochu pro pohřbívání.

Vnější vstup do patra lodi je situován na severní straně při severozápadním nároží. V tomto směru zatím nebyly konstatovány žádné relikty stavby, z níž by se v úrovni patra na ochoz v lodi vstupovalo. Prostor před portálem považuji za nedostatečný pro umístění "sídla vlastníka". Zatím nelze vyloučit, že v tomto místě mohla stát věžovitá stavba (jaké byly doloženy nebo jsou předpokládány např. v Radomyšli či v Dolních Chabrech). Rozhodně se však v podobných případech nezdá pravděpodobné, že by zástavba mohla vzniknout tak, že by při existujícím sídle vlastníka byl vybudován "jeho" kostel. Kostel jednak asi dosti často stojí na starším pohřebišti, dříve nejspíše dosti rozlehlém a postrádajícím pevnou hranici. Dále obvykle zaujímá dominantní pozici (i když tomu tak není vždy), kterou by ze strategických důvodů mělo dříve zabírat sídlo vlastníka. Přestože interpretace několika málo dosavadních výzkumů takových sídel při kostelech obvykle vyznívají ve prospěch časové priority vzniku sídla, je pozice obytné či dokonce reprezentační stavby na hraně návrší či na jeho úbočí nápadně nevýhodná jak strategicky, tak pro hospodářské využití (Radomyšl, Dolní Chabry, Vroutek, Chvojen, Týnec nad Sázavou, Bedřichův Světec). Tyto otázky v souvislosti s kostelem v Záboří bude zřejmě možné řešit jedině po případném budoucím rozsáhlejším archeologickém výzkumu.

 

Pohled od severovýchodu: lokalizace na návrší, snad na duně. Poloha vstupu do patra a souvislost s možným sídlem – zdá se, že na ně není místo.

 

Prakticky všechny zásadní úpravy stavby se udály před rokem 1722, kdy byla po Třicetileté válce obnovena fara a od kdy počínají souvislejší zprávy o opravách a změnách (obsáhlou archivní rešerši zpracovala Petra Načeradská z NPÚ ÚOP středních Čech). Proto je prakticky jediným zdroje informací o stavebním vývoji pozorování stavby samé. Je tomu tak tím spíše, že se musíme vypořádávat s vážnými pochybnostmi zejména při posuzování souvislosti bohatě zdobeného portálu se zdivem předsíně. Portál se od okolního zdiva odlišuje materiálem i pojetím plastického dekoru. Nejistá je také jeho konstrukční vazba na zdivo předsíně (což bylo během restaurování ještě potvrzeno tím, že do dutin "mezi" portálem a okolním zdivem se "vešlo" snad 600 litrů zpevňující hmoty).

 

Pohled od východu: Vpravo loď s patrem, dodatečně sníženým. Sakristie s oratoří v patře na místě apsidy postavena 1850-1851 – ve zdivu sakristie jsou zjišťovány kvádry s vypouklými či projmutými plochami, pocházející zjevně z líců pláště zdiva apsidy. Vlevo přiléhá dodatečně připojená románská předsíň, původně na východní straně otevřená trojdílnou arkádou. Tato subtilní architektura byla později částečně destruována – zejména se zřítilo nebo bylo sneseno jihovýchodní volné nároží. Následně byla zvýšena v souvislosti s vložením klenutého dvoulodí, k čemuž mohlo dojít snad v 16. století nebo kolem poloviny 17. století. Souvislost vnějších lichých arkád s předsíní nasvědčuje tomu, že vznikly ještě před zvýšením obvodového zdiva předsíně – na druhé straně by však nebylo jasné, proč nadezdívka přesně lícuje se spodním starším zdivem. Pokud by vnější přizdívka vznikla až po zvýšení předsíně, není jasné, proč by výškou odpovídala koruně v její původní nižší úrovni. – Chronologii úprav předsíně ještě bude třeba věnovat pozornost.

 

 

Rekonstrukční plánek (podle výše citované publikace Kláry Benešovské). Vcelku správně naznačen celkový rozvrh stavby, s arkádami předsíně a polohou původní apsidy, odstraněné při výstavbě sakristie. Dílčí nepřesnosti se projevují ve vyznačení souvislosti portálu se zdivem předsíně. Nepřesný je tvar apsidy, která měla podkovovitý půdorys.

 

Půdorys kostela. Korektní půdorys apsidy. – Podkovovitý tvar bez jakéhokoliv ústupku a římsy v patě záklenku. Sakristie byla na místě apsidy postavena až v polovině 19. století. Zdivo předsíně bylo zevně dodatečně zesíleno polopilíři s lichými arkádami. Uvnitř předsíně jsou ke stěnám připojeny drobnější polopilíře, které nesly dvoulodní klenbu interiéru, vzniklou i zaniklou v neznámé době. Zatím není známé, kdy byly probourány velké arkády do staré lodi. Na tomto místě nepochybně byl umístěn – nejspíše v ose stěny – původní vstupní portál (část autorů uvažuje o možnosti, že zde byl původně umístěn portál předsíně). Východní dvojice sloupů v románské lodi pochází až ze statických úprav roku 1933 (hlavice zůstaly původní). Západní pár je zřejmě renesanční (románská renesance). Kruchta v bývalé předsíni je z roku 1835 (včetně šnekového schodiště, zčásti vezděného do niky barokního okna předsíně).

 

Podélný řez původní románskou lodí. V patře se podařilo doložit náběh triumfálního oblouku horní apsidy, přibližně v úrovni nynější koruny zdiva. Z toho lze vyvodit přibližné určení původní výšky patra, sneseného v neznámé době. Pro další výzkumy má značný význam pátrání po souvislosti věže s kostelem. Z odlišnosti materiálu a jeho zpracování, jakož i z výškových nepoměrů mezi apsidou a oblouky mezi pilíři věže se zdá plynout, že věž byla na starší sloupy v přízemí postavena dodatečně, ovšem téměř jistě ještě v románské době (podřezávané spáry by sotva mohly být dokladem historismu). Zatím není známo, zda se v prvotním projektu s věží počítalo – vzhledem k podobě sloupů v přízemí lodi (předpokládáme-li, že nynější nepůvodní sloupy svou formou navazují na podobu z doby výstavby) se zdá pravděpodobné, že o výstavbě věže bylo rozhodnuto až dodatečně.

 

Západní průčelí v nynějším stavu. Stěny předsíně vyztuženy vnější přizdívkou s arkádami, nesoucími výrazný vnější ústupek. Nadezdívka snad vznikla později než vnější přizdívka. Nároží byla nově postavena zřejmě v souvislosti s přizdívkou. Na bocích portálu byla přizdívka částečně přiložena před ostění portálu, jehož předstupující sloupky, nesoucí vnější oblouk záklenku, byly vyraženy (z určitých náznaků plyne, že tyto sloupky zřejmě zmizely již dříve a pod archivoltu byly místo jejich hlavic naneseny nepravidelně tvarované "konzoly"). V 18. století bylo do vyzdívky portálu vloženo barokní ostění, původně s uchy (později osekanými). Barokní dveře mají gotický zámek. Není zcela jasné, kdy došlo ke snížení původní podlahy a prahu portálu. S tímto snížením souvisejí nápadné nepravidelnosti zdiva nad podlahou v interiéru předsíně (některé nepravidelnosti zřejmě souvisejí s přezdíváním snesených nárožních partií). Okna využívají zachované oblouky románských arkád.

 

Detail portálu. Dole velké nepravidelné deskovité kameny, ukazující rozhraní základu, na němž není výstupek, který by nesl původní předstupující sloupky portálu. Poloha kamenů logicky udává výšku původního terénu. Dolní kameny soklů portálu jsou pískovcové, jinak je celé ostění portálu z opuky. Lze mít za to, že opuka pochází z Prahy (je ovšem známo, jak špatně se původ opuky prokazuje). Nadezdívka nad portálem souvisí s vnější přizdívkou stěn předsíně. Nadezdívka ovšem překrývá omítnutý ustupující líc, který však je ze smíšeného materiálu – kvádry, lomové kameny, cihly,... Je možné, že nad portálem původně byla jiná nadezdívka či stříška, posléze odstraněná, nelze to však potvrdit (k takové úpravě mohlo případně dojít v souvislosti s dílčími úpravami portálu po odstranění předstupujícího páru sloupků).

 

Půdorys předsíně. Portál vystupoval před líc zdiva předsíně nejen zevně, ale i zevnitř. Je to doloženo jak odlámanými částmi opukového zdiva, tak navazujících pískovcových kvádrů, které tvořily na vnitřní straně rizalit, nahoře nejspíše ukončený půlkruhem, sledujícím záklenek portálu. Je třeba zmínit, že opukové a pískovcové díly na sebe navazují značně neorganicky. Byly pro vzájemné navázání přisekávány, místy dosti hrubě. Z toho skutečně plyne, že není možné vyloučit, že portál byl do "díry" ve zdivu vkládán dodatečně. Ze souvislosti však vyvozuji, že přivezený portál byl stavěn s okolním zdivem současně, avšak bylo třeba jej i navazující pískovcové kvádry improvizovaně přizpůsobovat.

 

Řez portálem. Nad vnitřní archivoltou portálu byly dvě řady kvádrů, tvořící jakýsi, poměrně hrubě upravený rizalit. To nejspíše souviselo s tím, že portál byl zhotoven pro tlustší zeď, nebo bez znalostí situace na místě. Po kvádrech vystupujícího oblouku se zachovaly zejména otisky na maltě (v maltě úlomky opuky, zřejmě získávané při osekávání dílů portálu). Díly archivolt minimálně konstrukčně souvisejí – místy se jen dotýkají hranami (spíše se tedy jedná o jakýsi obklad). Na rubové ploše portálu bylo pozorováno několik vrstev omazávky, kterou by nebylo možné provést, kdyby portál byl do zdiva vkládán dodatečně. Naopak z tohoto poznatku plyne, že záklenek portálu byl vyzděn volně a kvádrové zdivo nad ním bylo provedeno teprve následně. Pokud jde o velké dutiny ve zdivu v okolí portálu, lze předpokládat, že "prefabrikované" ostění bylo obezdíváno do jisté míry nesoudržnou výplní, vhazovanou mezi ostění a okolní zdivo vždy až po provedení několika vrstev lícového obkladu.

 

Rekonstrukce jižního průčelí předsíně. Podobně jako portál, i díly arkád souvisejí se zdivem problematicky – podobně jako portál zřejmě byly původně určeny pro jiné místo nebo byly vyrobeny bez dokonalé představy o způsobu využití (čímž jsou komplikovány úvahy o stáří předsíně, která mohla být ze starších prvků sestavena vlastně kdykoliv po jejich zhotovení). Svědčí o tom jak některé formální, tak technické nepravidelnosti. Hlavice sloupů mají krycí desky, polosloupy ne. Sloupy mají větší průměr než polosloupy. Dekor hlavic sloupů a polosloupů se liší. Polosloupy jsou improvizovaně zapuštěny do špalet. Pozice hlavic portálu a arkád se nápadně liší.

 

Ukázky dokumentace

V souvislosti s tématem konference (metody dokumentace) předkládám k úvaze i několik příkladů využití postupů, které jsou sice ve srovnání s některými aktuálně využitelnými technickými vymoženostmi jakoby neadekvátní. Mají však několik předností, z nichž základní asi jsou

– vynikající přesnost

– operativnost

– snadná dostupnost jak z hlediska finančního, tak organizačního

– úplná osobní kontrola nad obsahem a přesností dokumentace

– možnost při kresbě pozorovat originální předmět, nikoliv např. jeho fotografický obraz; je tak možné s bezkonkurenční mírou spolehlivosti zaznamenávat různé typy kvality povrchu (původní opracování, erodovaný či obroušený povrch, lomová plocha,...) i konstrukce (např. rozhraní cihly a malty vs. okraj malty překrývající čelní plochu cihly)

Charakter dosud užívaných postupů vyvolává určitá omezení:

– Sgraf lze využít na ploše asi 40x50 cm (nebyl by však problém v případě potřeby jeho rozsah zvětšit). (Princip je popsán v článku Jan SOMMER: Nová možnost grafické dokumentace trojrozměrných prvků architektury a dalších druhů památek, in: Zprávy památkové péče, roč. 61, 2001, č. 9, s. 286-290.)

– Efektivní přesnosti (asi +/– 2 mm) se u trojrozměrných předmětů s sgrafem dosahuje asi do vzdálenosti 20-30 cm od kreslicí plochy. Při větším odstupu již nelze systém použít.

– Sgrafem lze v zásadě zhotovovat jen rovinné průměty (teoreticky je možné s určitými doplňky vykreslovat např. vrstevnicové plány, bylo by to však velmi obtížné).

 

Ukázky užití sgrafu.

 

Patka sloupku portálu. Patka má atickou formu doplněnou nárožními drápky. Osobitým znakem je mělké vyžlabení i plochý, i když masivní obloun. Nárožní drápky jsou sice značně poškozené, přesto jsou na nich zčásti zachované relikty jemně provedených trojprstých pařátků; střední prst zvýrazňoval hranu drápku, postranní prsty byly volně položeny na bok drápku.

 

Hlavice z levé strany ostění portálu. Nad dvěma řadami akantů (spodní řada je téměř zcela zničená – jen vpravo je patrný úsek jen hrubě opracovaného listu, obráceného do koutu ústupku ostění) jsou stonky stočené do volut. Levá voluta byla později odlomena a domodelována z tmelu, přičemž došlo k mírnému zalomení křivky. Takové nepravidelnosti jsou pomocí sgrafu spolehlivě zaznamenány včetně náhodně tvarovaných styčných ploch různého materiálu.

 

Hlavice z pravé strany ostění s rotujícími listy (mluví se o byzantských vzorech – je však třeba říci, že podobné formy sice nejsou běžné nikde, ale lze je najít např. i v Portugalsku. Provedení se vyznačuje neobyčejnou nápaditostí a virtuozitou řemeslného zpracování (soudím, že kvalita kompozice i provedení překonává tvarosloví z biskupského paláce v Olomouci, takže pokud oba stavební podniky spolu souvisely, domnívám se, že priorita náležela spíše portálu v Záboří). Poměrně ojedinělé je pojetí římsy, která vůbec nemá profil, ale jen dvě řady vztyčených akantů. Takový tvar se mi nepodařilo najít v Itálii, kde také bývá hledán původ portálu. Toto řešení se častěji vyskytuje zejména v jižním Burgundsku a v severní Provence.

 

Rytiny na ostění portálu – detail z levé strany ostění. Předností kresby na fólii je možnost provádět kresbu při proměnlivém směru osvětlení, a v důsledku toho identifikovat různé jemné hrany přesněji, než podle fotografie. Nepovažuji však za vhodné užívat stínování tečkováním (oblíbeným v archeologii) nebo šrafováním. Přednost je třeba dávat precizní fotografii s osvětlením vhodné kvality (zpravidla by mělo jít o šikmé boční světlo, u něhož by měl být podle plasticity scény být měněn stupeň rozptýlení). Zachycení optických kvalit povrchu fotografickým způsobem nemůže být nahrazeno sebepečlivěji provedenou kresbou, navíc velmi pracnou a časově náročnou.

 

Úsek zdiva dokumentovaný v měřítku 1:1 přímým obkreslením na fólii. Úsek vnitřního líce zdiva mezi barokním ostěním (vlevo) a fragmenty kvádrů románského portálu. Nezastupitelná je při obkreslování na fólii možnost záznamu řady jevů, jež nelze zjistit z dokumentace. Samozřejmě by i v tomto případě měla být situace dokumentována fotograficky (pokud možno černobíle i barevně). Na fólii lze přímo vpisovat některé podstatné údaje, které by z fotografie vůbec nemusely být rozpoznány (např. se z dokumentace nemusí spolehlivě rozlišit úlomek opuky od pískově žlutého úseku omítky). Tuto metodu lze vůbec doporučit např. při zakreslování nálezových situací při operativním průzkumu a dokumentaci (OPD), neboť nevyžaduje žádné organizační zajištění. Z místa je možné odjíždět se spolehlivou kresbou, která není poznamenána obvyklou schematizací, k níž dojde při oměřování. Navíc je pořízení kresby mnohem méně časově náročné než při oměřování. Samozřejmě na stavbách najdeme mnoho míst, kam není takový přístup, aby bylo možné obkreslení provést. Osobně jsem přesvědčen, že obkreslování/pauzování na fólii by mohlo najít při dokumentaci staveb značné uplatnění. Např. v porovnání s komplikovaným zhotovováním přesné měřické dokumentace na podkladu fotogrammetrie či geodetického vyměřování, kdy se obvykle situace obkresluje do výkresu v měřítku 1:20 či 1:25 je obkreslování přesnější a rychlejší. Samozřejmě vznikají určitá omezení z hlediska přístupnosti. Pak je vhodné metody dokumentace kombinovat. Kresbu zhotovenou v měřítku 1:1 lze pro další úpravy zmenšovat na profesionálních kopírkách (kancelářské kopírky se vysloveně nehodí, neboť způsobují výrazné "vlnění" tím, že střídavě úseky kresby zkracují a prodlužují často v rozsahu 5% rozměrů!), které běžně umožňují spolehlivé zmenšení na 1/4 originální velikosti (vzhledem k zašpinění fólie na stavbě je nutné před vložením do kopírky povrch otřít vlhkým hadříkem nebo antistatickou utěrkou!). Pro kontrolu zmenšené pauzy má být na fólii vyznačeno grafické měřítko. Pro zachycení širší prostorové situace obkreslené nálezové situace (NS) je vhodné disponovat zaměřením příslušné časti stavby, avšak není to bezpodmínečně nutné, neboť vzhledem ke známým vlastnostem tuzemských zaměření (které zejména naprosto nevyhovují z hlediska záznamu nepravidelností a deformací objektu) obvykle může docela dobře vyhovět solidně provedený měřický snímek (nebo jejich sestava).

Kresba zdiva v měřítku 1:1 se může zdát "zbytečně" přesná. Její provedení je však velice snadné a rychlé, takže dosaženou přesnost lze považovat spíše za vedlejší produkt.

 

Detail zdiva na boční straně vnitřního rizalitu portálu se zjevnými stopami eroze. Odborníci předběžně odhadli, že expozice povětrností mohla trvat 100 let. Každopádně je jasné, že k erozi povrchu docházelo v době, kdy již byla arkáda zazděna. Detailní snímek totiž zachycuje líce kvádrů na rozhraní erodované části (vlevo) a části prakticky nenarušené (vpravo). Tato skutečnost svědčí o tom, že v době vystavení vnitřku předsíně účinkům povětrnosti již byly arkády zazděny. Zazdívka byla provedena z kvádrů, jež se prakticky shodují se zdivem předsíně. Na zachovaném úseku líce jsou patrné dvě podřezávané spáry (dole a nahoře). Přibližně uprostřed snímku vystupuje z erodované části kvádru křemenná žíla (podobně je tomu na exteriéru lodi i předsíně). Vzhledem k tomu, že od barokní přestavby zřejmě byla předsíň trvale zastřešená, lze usuzovat, že období bez střechy nastalo někdy od doby výstavby předsíně do její obnovy snad v 16. nebo v 17. století. Případné bližší časové zařazení devastace předsíně bude úkolem dalších výzkumů.

 

Patka polosloupu arkád ve stěnách předsíně. Forma patky se liší od portálu i patek v lodi. Vpravo na patku navazují kvádry, které pokračovaly před líc stěny s arkádou a tvořily bok vnitřní rizalit portálu. V úseku plochy kvádrů, který byl zřejmě záhy zakryt zazdívkou (podobně jako na předchozím snímku), jsou mezi kvádry patrné podřezávané spáry. Kvádry nesouvisejí s patkou a polosloupem, nýbrž jsou pouze přiloženy k bokům těchto prefabrikátů, vytesaných z odlišného červeného pískovce (obvyklé je v podobné situaci vytesání takových prvků jako reliéfu na kvádrech, souvisejících s okolním zdivem – zvolené řešení je nepochybně ze statických ohledů poměrně nepříznivé). Kvádry pod patkou tvořily parapet arkády. Většinou jsou velmi poničené, místy zcela rozpadlé. Patrně je to důsledek rychlé devastace, kterou musela vyvolávat vymrzající vlhkost (zejména z tajícího sněhu, který volně ležel na parapetu). Je pravděpodobné, že nepříznivé účinky klimatu byly hlavním důvodem brzkého zazdění arkád (ačkoliv nevíme, zda přímým podnětem byly provozní potřeby, nebo snaha zastavit devastaci konstrukcí i výzdoby).

 

Detaily portálu.

 

Pravý sokl. Spodní vrstva zdiva byla podle všeho původně pod terénem a k jejímu odhalení došlo až po snížení úrovně vstupu i podlahy v předsíni (zatím není přesně známá doba, kdy k této úpravě došlo; zřejmě to bylo nejpozději v době osazování nynějšího barokního ostění, jehož výšková pozice vůči románskému ostění zjevně nebyla měněna). Vpravo je spodní vrstva soklu ukončena velkou vystupující deskou, na které spočívá barokní přizdívka, ovšem původně sloužila jako základ jinak nepodepřeného soklu sloupku, jenž předstupoval před průčelí předsíně. Vrstva pískovcových kvádrů s výraznými vrypy tvořila původní sokl portálu v úrovni románského terénu. Na těchto kvádrech spočívají nízké opukové desky místy se zachovanými relikty vyžlabené profilace ústupku. Mezi ústupkem a patkami sloupků jsou velmi nepravidelné opukové prvky soklů, zčásti tvořené jediným kvádrem, zčásti sestavené z menších bloků, původně opatřené reliéfní výzdobou, jejíž sporé relikty byly odhaleny až v průběhu OPD.

 

Detail fragmentárně zachovaného reliéfu na soklu na pravé straně ostění portálu. Patrně se jedná o sirénu s velkými copy a s rozpaženýma rukama, jež třímají konce dvou ocasů.

 

Reliéfní výzdoba portálu před zahájením restaurace. Některé části výzdoby byly při předchozích opravách zcela nově provedeny. Z malty z cementem zejména vnitřní pás palmet (kde byly původně výrazně plastické akanty, jejichž fragmenty jsou patrné vpravo), sousedící tordovaný kanelovaný prut (který je volně provedenou napodobeninou zakrytých zbytků původního prutu) a oba vnější pásy s palmetami a pletencem. Na ostatní části archivolt byl v průběhu restaurování zjištěn většinou vynikající stav zachování reliéfní výzdoby. Z konstrukčního hlediska stojí za pozornost, že segmenty prutů se většinou jen minimálně na hranách překrývají, nebo k sobě přiléhají pouze hranami. Rozhodně nelze mluvit o tom, že by se jednalo o jinak běžnou konstrukci navzájem se přečnělkově podporujících oblouků. Poněkud zjednodušeně lze říci, že se jedná spíše o obklad, i když z ostatních souvislostí plyne, že archivolty byly skládány na ramenáty a na jejich horní plochu byly položeny další záklenky z pískovcových kvádrů. Tyto vylehčující oblouky byly na horní straně pokryty omazávkou, o které byla zmínka výše.

 

Detail postavy na vnitřní archivoltě románského portálu. Po vložení barokního ostění byl reliéf zakryt cihlovou nadezdívkou. Vousatá postava s čepicí a dlouhým rouchem drží v ruce hůl, snad poutnickou.

 

Hlavice v arkádách předsíně.

 

Hlavice sloupu v západní arkádě. Kompozičně skvěle propracovaná hlavice navazuje – i když jistě prostředkovaně – na antické originály korintského slohu. Nad dvěma řadami vztyčených akantů vystupují kmínky keříků, z nichž jednak směřují drobnější lístky k ose hlavice (kde je poněkud netypicky hrana jehlancovitého tělesa, jakoby skrytého ve hmotě hlavice), jednak k nároží hlavice směřoval větší list akantu, který byl vytočený do podoby voluty (voluta z nároží, jež je v pohledu vpravo, byla nalezena v zazdívce při jejím vyjímání v 80. letech 20. století), jíž podpíral graciézně prohnutý akantový list. Na hlavici leží krycí deska se zajímavě formovanými vztyčenými keříky s dvěma řadami oblých trojlístků (podobně jako na římsách portálu zde tedy chybí profilace).

   

Na spodním prstenci hlavice jsou jasně patrné stopy ostří soustružnického nástroje. Zčásti pokračují i na lístky akantu. Je tedy zřejmé, že základní útvar hlavice byl vytvořen na soustruhu. Do této bosy pak byl hlouben povrchový reliéf. Lze mít za to, že šlo o produktivní metodu, neboť na obrobeném polotovaru mohla být celkem snadno rozměřena kompozice reliéfu.

Materiál hlavic byl petrologem posouzen jako nápadně dekalcifikovaný. Lze mít za to, že se jedná o důsledek dlouhodobého zavlhčování zdiva v době, kdy předsíň stála bez střechy. Materiál hlavice se ovšem liší od opuky portálu, nejedná se však ani o pískovec, užívaný na běžné zdivo předsíně.

 

 

Hlavice sloupu ve východní arkádě. Kompozice se částečně liší od západní hlavice. Reliéf na krycí desce se liší výraznější plasticitou.

 

Hlavice polosloupu ve východní arkádě. Hlavice polosloupů postrádají krycí desky, jak již bylo řečeno výše. Kompozice se od bohatých korintských hlavic sloupů výrazně odlišuje monumentálním rozvrhem velkých listů s táhlými povlovnými liniemi. Na nárožích se zřejmě konce listů volutovitě stáčely.

 

Hlavice polosloupu v západní arkádě. Hlavice je značně poškozená. Přesto je zřejmé, že její tvarování je prakticky protikladem předchozí hlavice, neboť s jejími vláčnými liniemi kontrastuje ostře geometrickými trojúhelníkovitými formami lístků. Souhrnně lze říci, že obě zachované hlavice polosloupů se od hlavic sloupů svým výtvarným pojetím výrazně odlišují.

 

Časové zařazení vzniku kostela není dosud možné považovat za spolehlivé – dříve se uvažovalo o 11. i 12. století. Na prvotní lodi se nezachovaly prakticky žádné datovatelné detaily! Snad v budoucnu budou nalezeny nějaké doklady o podobě původního portálu, případně úseky obloučkového vlysu, který mohl snad probíhat pod římsou apsidy. Přestože se atické patky sloupů v lodi svým výrazným převýšením liší jak od forem na portálu i v arkádách předsíně, vzhledem k tomu, že jsou rovněž vybaveny drápky, je možné, že kostel vznikl jen o několik let nebo o dvě či tři desetiletí před předsíní.

 

Také datování předsíně v minulosti se různilo. Uvažovalo se jak o 16. století, tak i o počátku 18. století. Původní poloha portálu byla hledána jak v jiní stěně, tak i na východní straně původní lodi (kde byl konstatován oblouk, pod nímž mohl být portál vsazen – v tomto místě však téměř jistě stála původně apsida). V posledním období došlo vcelku ke shodě na tom, že předsíň vznikla kolem poloviny 12. století. Přestože se k tomuto názoru vcelku kloním, mám za to, že konečné závěry budou možné až po dalších výzkumech, k nimž snad bude příležitost v souvislosti s tolik potřebným pokračováním oprav stavby.

Účelem tohoto příspěvku bylo především upozornit na některá dosavadní zjištění a případně tak přispět případným srovnávacím výzkumům, které by napomohly k odhalení původu huti portálu a předsíně v Záboří. Případně by předložené názory mohly být i předmětem kritiky, což by konec konců mohlo upřesnit směry dalších úvah a pozorování.

(Případné zájemce o výtvarný rozbor předsíně i její srovnání s olomouckým palácem, jakož i nástin typologického hodnocení odkazuji na shora citovaný článek K. Benešovské.)

Též jsem chtěl seznámit s některými užívanými dokumentačními a měřickými postupy, které možná nejsou zcela v souladu s docilovaným technickým pokrokem, ale přesto umožňují vcelku jednoduše, a přitom s uspokojivou kvalitou řešit řadu praktických problémů.

(Součástí příspěvku ve sborníku budou stručné informace o dalších uplatněných metodách dokumentace a o způsobech jejich kombinace.)

 

Některé části připojené dokumentace vznikly s využitím podkladů poskytnutých restaurátorem Janem Bradnou, kterému vděčím i za řadu cenných informací a intenzivní součinnost při průzkumech. V průběhu průzkumů byly velkým přínosem konzultace s památkáři z NPÚ-ÚOP středních Čech Karlem Kibicem a Josefem Burgetem, z NPÚ-ÚP Vratislavem Nejedlým, jakož i s archeologem Tomášem Velímským, geologem a petrologem Zdeňkem Štaffenem i dalšími specialisty; z oboru SHP se jednalo především o doc. Miladu Radovou-Štikovou, Milenu Hauserovou a Petra Macka.

Text a ilustrace © Jan SOMMER, Praha, 2003-2005

zpět na hlavní stránku