zpět na hlavní stránku

Šetrný sondážní průzkum stavební památky

Neautorizovaná verze pouze pro informaci. Vydáno tiskem: Jan SOMMER: Šetrný sondážní průzkum stavební památky, in: Dějiny a současnost, roč. 21, 1999, č. 5, s. 59 - 60.

Zejména v souvislosti s archeologickými výzkumy se postupně vyvinul u části kulturní obce odpor k takovým způsobům zkoumání, které vedou k destrukci památky nebo její části. V oblasti archeologie se preferuje odkládání výzkumu na jakousi budoucí dobu, která umožní vyhodnocení nálezů dokonalejšími metodami a technickými prostředky, zejména neinvazivními. Výzkum v současné době vede do značné míry k zániku situací, které dosud nejsme s to analyzovat. Měli bychom se tedy omezit ve své zvědavosti a ponechat maximum archeologických terénů pro budoucnost. Zdá se, že zastáncům těchto omezení je jasné, že vývoj výzkumných metod a technik se nikdy nezastaví. (Zřejmě proto asi nenastane okamžik, v němž bude možno odstartovat totální výzkum.) Spíše nyní jde o to, aby se vytvářely zábrany nekoordinované a bezohledné stavební činnosti.

Podobné přístupy konzervativní přístupy se v posledních letech prosazují také v oblasti stavebně‑historických průzkumů (SHP). Sféra výzkumu stojících stavebních památek má sice bohatou tradici, založenou před desetiletími dr. Dobroslavem Líbalem. Na nejvyšší metodické úrovni na ni navazují odchovanci D. Líbala i studenti některých jeho žáků – arch. Jiřího Škabrady,  dr. Jana Muka, ing. Petra Macka aj. Přesto je však zřejmé, že ve srovnání s kapacitami, které – byť nedostačují – existují v oblasti archeologie, se jedná opravdu o hrstku lidí. Tito znalci historických staveb se ovšem v převážné míře věnují SHP v rozsahu, odpovídajícím standardní metodice pro nedestruktivní průzkum.1 To znamená, že vycházejí z obhlídky povrchu stavby. Jednotlivé její konstrukční a architektonické prvky hodnotí s ohledem na znalosti o historii stavebních technik a o formálních znacích jednotlivých slohových období.

V jistém smyslu tak vzniká paradoxní situace. Díky vysoké akribii, s níž specialisté vyhodnocují poznatky nedestruktivního povrchového průzkumu, vzniká u mnoha uživatelů výsledků jejich práce dojem, že se jedná o jakýsi konečný stupeň poznání. Z toho vyplývá několik důsledků. Především jen ojediněle vzniká snaha o prosazení realizace doplňkových průzkumů během realizace rekonstrukčních stavebních prací. Pohyb průzkumníka na staveništi pro většinu stavebních firem signalizuje především hrozící zdržení prací. Památkář, vyzbrojený elaborátem SHP zpravidla předpokládá, že během stavby již může dojít jen k dílčím korekcím dřívějších poznatků. Na nález určité dříve nepředpokládané skutečnosti většinou reaguje náležitou úpravou památkových směrnic pro investora a stavební firmu. Přesto se však stává, že vzhledem k dosažitelnému intervalu návštěv památkáře na stavbě se s většinou dokladů historických úprav památky “seznámí” jen zedníci při snímání zpuchřelých úseků omítek (a stále často i při jejich zbytečném otloukání v celém rozsahu) či při prorážení nových dveří (které projektanti vymýšlí jako zkratky odkudsi kamsi), nebo elektrikáři, když “mydlí” do zdi mechanickým kladivem.

Za této situace je třeba se vážně zamýšlet nad způsoby, kterými lze zachovat maximum autentické hmoty památek, ale – především – pořídit dokumentaci skutečností, které nebylo možno zjistit při předběžném SHP. Znalost takových detailů, svědčících o kvalitě a vývoji památky, je třeba považovat za neoddělitelnou součást památky samé. Je tomu tak především proto, že sebedelikátněji provedená oprava je jen interpretací autenticity památky, podmíněnou dobovými znalostmi a zaujetím investora i řemeslníků pro věc.

Některé památkové ústavy v posledních letech začaly se samostatným zpracováváním nálezových zpráv, k čemuž bylo dokonce získáno několik náležitě kvalifikovaných specialistů. Tato cesta se zřejmě blíží optimu. Specialista je v kontaktu s odbornými pracovníky a podle jejich pokynů dokumentuje nálezy během opravy. Je tak dosahováno potřebné operativnosti. Domnívám se, že zvláště přínosné je přizvat k doplňujícím průzkumům samotného realizátora SHP. Mimořádnou hodnotu mají pracovní setkání různě zaměřených specialistů přímo “na stavbě” – tak lze prohlubovat poznání při konfrontaci rozličných pohledů (daleko účinněji než při různých komisích či kontrolních dnech).

Je však třeba vědět, že podobně příznivých situací u nás nastává jen několik do roka. Je to především u nejvýznamnějších památek, kde je multidisciplinární přístup vcelku obvyklý. U jednodušších objektů se jedná o ojedinělé případy, vyplývající ze zájmu pracovníků památkových ústavů či okresních úřadů.

Domnívám se, že za takového stavu je proč polemizovat s dr. Smetánkou2, který v duchu odporu k ničení archeologických situací odmítá i sondáže v omítkách a zdivu historických staveb. Z toho, co jsem uváděl výše vyplývá – jak se domnívám – zcela nepochybně, že většina významných skutečností je během oprav buď zničena nebo bez dokumentace “okopána” a zakryta. O mnoho lepší situace z hlediska studia historických staveb obvykle nenastane ani při restaurátorském průzkumu omítek, neboť restaurátor se prakticky nezabývá souvislostmi se stavebními fázemi objektu. Domnívám se, že je nutno se smířit se závěrem, že škody, které na památce napáchá realizátor sondážního stavebního průzkumu zdaleka nejsou vysoké. Je nepochybné, že při sondáži nesmí být zničeny situace, které mají být zkoumány jinými metodami (především restaurátorskými). Naopak, ze zhodnocení sondáží by měla vyplynout velmi přesná představa, jak by se mělo s památkou dále zacházet. Především by mělo být daleko jasnější, jak postupovat při dalších výzkumech. Pokud se provedou sondáže před zahájením oprav, může být daleko dříve rozhodnuto, kde by např. nekorigovanou stavební činností mohlo dojít k neodčinitelným ztrátám.3

Podstatné je, aby všechny zjištěné skutečnosti byly korektně dokumentovány a zaznamenány v přiměřeně podrobném elaborátu. Zpracovatel průzkumu by měl být zavázán k tomu, aby vhodným způsobem zajistil archivaci elaborátu, ale současně základní fakta publikoval. Patrně je vhodné usilovat o vznik vhodného odborného fóra, které by umožnilo diskusi o potřebném rozsahu sondáží, jež v žádném případě nesmějí směřovat k ničení památky nebo k jejímu násilnému navracení do některé zjištěné historické podoby (o případné rekonstrukci nemůže rozhodnout samostatně realizátor průzkumu; rekonstrukce staveb v zaniklé historické podobě je třeba odmítat – o výjimkách by měla být vždy vedena obsáhlá odborná diskuse). Zřejmě by se mělo vždy trvat na tom, že realizátor SHP i sondážního průzkumu musí mít potřebnou kvalifikaci a také obsáhlé zkušenosti, které jsou nutné k posouzení stavebních konstrukcí a architektonických článků. Pokud by se tato podmínka neprosadila, mohlo by skutečně sondáží dojít k nepřiměřenému riziku poškození památky.

Domnívám se, že větší význam, než polemika nad stupněm “hloubkovosti” toho kterého sondážního průzkumu, by mělo prosazení povinnosti investora a stavební firmy zajistit přiměřeným způsobem dokumentaci částí staveb, které jsou v průběhu stavební činnosti ničeny nebo měněny. Takový výzkum by měl mít váhu srovnatelnou se záchranným archeologickým výzkumem, čemuž by měla odpovídat i podrobnost pořízené dokumentace. Doložení dokumentace (nálezové zprávy) by mělo být jednou z podmínek kolaudace prací. Zaznamenání nálezů fotografiemi, kresbami a popisem by mělo umožnit jejich posouzení např. při budoucím zpracování SHP, pokud nebyl zpracován dříve. Soudím, že se takto dostáváme k novému druhu průzkumu, který dosud citelně chybí (až na ojedinělé výjimky), a který by snad přiléhavě mohl být označen stavebně‑archeologický průzkum (SAP). Domnívám se, že k základním podmínkám jeho adekvátního zpracování patří stanovení standardů pořizované dokumentace, kvalifikace zpracovatele, způsobu archivace aj. Zpracovatel by měl být odpovědný za zajištění doplňkových průzkumů či analýz příslušnými metodami. K takové činnosti jsou potřebné určité základní organizační podmínky, neboť její systematické provozování amatérsky není myslitelné. Asi by bylo vhodné stanovit specializovanou metodiku, která by mohla vycházet z praxe dokumentačních oddělení některých památkových ústavů a archeologických pracovišť.

Jan Sommer

Poznámky:

1 Petr MACEK: Standardní nedestruktivní stavebně‑historický průzkum, Státní ústav památkové péče, Praha 1997.

2 Zdeněk SMETÁNKA: Podpovrchový stavební průzkum?, in: Dějiny a současnost, roč. 20, 1998, č. 4, s. 54 ‑ 55.

3 Jan SOMMER: Etická kritéria stavebně‑historického průzkumu, in: Časopis Společnosti přátel starožitností, roč. 107, 1999, č. 1, s. 41.

zpět na hlavní stránku